Jiří Michalička vyrůstal v rodině, kde lidské a národní hodnoty měly velkou tradici. Už jako malý kluk pochopil, že za projevy těchto vlastností nejsou jeho blízcí uznáváni a oceňováni, ale většinou krutě sankcionováni. Jeho dědeček pracoval v odboji, přežil koncentrační tábor a nevstoupil do komunistické strany. Odrazilo se to nejen v kariéře Jiřího otce, ale i jeho samotného. Vše se změnilo, když coby revoluční student zachytil první čerstvý vítr po pádu železné opony a začal úspěšně podnikat. Dnes by si mohl plodů své práce jen užívat. Namísto toho se rozhodl, že tyto, dnes tak zprofanované a vytrácející se lidské i národní hodnoty vrátí společnosti.
Rodinné zázemí a léta studií
Narodil se 21. června 1969 v Praze 6, na Albertově, v letecké rodině. Otec, Ing. Vladimír Michalička pracoval jako palubní inženýr u ČSA, matka Hana (roz. Soukupová) byla letuška.
Byl dítětem z tzv. slušné rodiny, což asociovalo typicky českou středně stavovskou rodinu, stojící na konzervativní platformě tradičních křesťanských a lidských hodnot. Rodiče nebyli politicky angažováni, ale vychovávali svého syna k úctě k národním tradicím a kulturním hodnotám, ke slušnosti k jiným lidem a posilovali jeho vztah k živé přírodě.
Jeho dědeček ze strany otce, Vladislav Michalička byl důstojníkem za první republiky. Ve válečných letech se angažoval v proslulé odbojové organizaci Obrana národa, za co byl na udání dopaden gestapem a souzen v Berlíně. Odsouzen byl do transportu do koncentračního tábora s dodatkem „návrat nežádoucí“. Válka však skončila dříve, než byl dodatek uveden ve skutečnost, a tak koncentrační tábor přežil. Když se vrátil, měl místo původních 90 kg pouze polovinu…
Nakonec nastoupil na Strojní fakultu pražského ČVUT, obor strojní technologie materiálů, kde ho hned v prvním ročníku zastihl revoluční rok 1989.
Otevření hranic přineslo nové možnosti, zejména v podnikání, které se rozhodl využít, a proto svá vysokoškolská studia záhy opustil. Podnikat začal jakmile to bylo možné – v roce 1990, a to na nejen území tehdejší Česko-Slovenské federace, ale i v zahraničí, v rámci Evropy a Asie.
Práce a volný čas
„Při podnikání člověk potkává spousty lidí, ale ne každý projekt je nakonec realizován. Lidé se z různých důvodů postupně vyselektují a zůstane jen pár společníků. Štěstí ale přeje připraveným. Tím, že něco vytvářím, kráčím osudu naproti, a pak stačí potkat pouhou náhodu…,“ přibližuje svoje zkušenosti s podnikáním.
Jeho největším koníčkem jsou – jak říká – „letadla a technologie ze všech stran“. Následuje historie, v niž se zaměřuje zejména na moderní dějiny. Se zájmem sleduje také vývoj moderních technologii napříč nejrůznějšími vědními obory, aplikovatelných v průmyslu i v životě společnosti vůbec. Ze sportů preferuje tenis.
Za důležitou lidskou vlastnost považuje filantropismus, který je pro něj nejen vizitkou skutečné lidskosti a kulturní úrovně člověka, ale výrazným povahovým rysem všech významných historických osobností, včetně jeho největšího vzoru – Karla IV. „Skláním se před ním a před jeho diplomatickými vítězstvími“, vyjadřuje svůj obdiv k této výrazné postavě evropských dějin.
Díky svým zaběhnutým prosperujícím firmám a velmi slušnému materiálnímu zázemí si Jiří vytvořil potřebnou nezávislost a dostatečný prostor pro realizaci svých vizí – v reakci na obrovské znechucení při sledování současného vývoji světa.
Vizionář i realista
Lidstvo v tomto globálním světě, mohou zachránit pouze technologie
a nesmírně chytří lidí, nesmírně schopní manažeři!
Ti ovšem musí mít možnost řešit problémy, které před lidstvem stojí.
Technologie prospěšné a užitečné lidstvu,
nikoli firmám, státům či zájmovým skupinám.