Praktičtí lékaři patří k první instanci léčebného systému, se kterou se setká prakticky každý.
Obor praktické lékařství je zaměřený na primární péči o pacienty. Praktický lékař musí nejprve diagnostikovat – indikovat problém – nemoc. Tu diagnostikuje na místě, případně pomocí následných vyšetření. V případě běžných onemocnění (chřipka, angína apod.) provádí následnou léčbu. V případě závažnějších onemocnění odesílá pacienta ke specialistovi.
Dnes i laici mají povědomí o tom, že většina i velmi závažných onemocnění se dá léčit, či dokonce vyléčit, tím úspěšněji, čím dříve se dané onemocnění diagnostikuje. Jednoduše řečeno, v čím ranějším stádiu je nemoc odhalena, tím je pravděpodobnost úspěšné léčby vyšší.
A zde se dostáváme k meritu problému. Pacient se svými problémy přichází k praktickému lékaři, který má dva zásadní nedostatky.
- Má málo času, protože k němu chodí mnoho lidí.
- Má minimum vybavení.
Ve filmech či dokumentárních pořadech vidíte mnohde specializovaná pracoviště vybavená přístroji, které se lidem před 100 a možná i před 50 lety zdály jako zázrak. Posun v medicíně za poslední desetiletí je ohromný. A to jak v diagnostice, tak v léčebných možnostech. Ovšem ne u praktického lékaře.
Pokud uvidíte film z nemocnice za první republiky či z 50., 60. let, a uvidíte-li moderní operační sál, CT, JIP apod., je to pro vás jako pro laika ohromný rozdíl.
Ne tak v ordinaci praktického lékaře. Ve většině ordinací psací stroj nahradil počítač. Ten ovšem slouží k vystavení e-receptu apod. Tedy řeší administrativu. V diagnostice či léčbě lékaři nijak nepomáhá. Možná je tu tlakoměr místo rtuťového digitální. A to je ve spoustě ordinací praktických lékařů vše, co je odlišuje od ordinace třeba z 50. let. Tedy ti v první linii jsou na tom vlastně nejhůř.